Berlin
Berlin Slackline Meeting 2010 10/07/10
V Berlíně je krásně. Obzvlášť, když tam člověk stráví parádní slunečnej víkend s partou slacklinerů a ochutná ze všech lajnovejch disciplín od každý trochu.
Akci vymyslel Janek Galek se svojí bandou a podle přislíbený účasti zvučnejch jmen ze světa slackline se dalo čekat, že to bude stát za to. Na oficiálním programu bylo jenom sobotní napínání několika longline 100+ na jednom z mnoha zelenejch plácků v Berlíně – v Treptower Parku. Ale bylo jasný, že to neskončí jen u dlouhejch lajn, takže jsem se po chvíli váhání rozhod vydat se na sever mezi Germány. Za těžce ušetřenej peníz jsem se na pohodu dostal do Berlína a potom okružní S41čkou až do parku. Tam mě vedle nehoráznýho vedra už z dálky přivítaly ve větru se třepotající longlajny. Kluci (a pár holek) nelenili a od rána stihli napnout 4 lajny 100+ a v době mýho příjezdu právě napínali nejdelší, cca 210 m dlouhou potvoru. Lajny se napínaly pomocí jednoho kladkostroje s využitím docela zajímavý věcičky, která se jmenuje Line Grip. Jde o vychytávku na principu prusíku na popruhy, která lajnu sevře a po dotažení lajny v banánu jde celej napínací systém z lajny sundat (čimž vznikne soft-point systém). Jedinou nevýhodu týhle věcičky jsme zjistili právě během napínání nejdelší lajny. Ocelový součastky Line Gripu se kvůli brutálnímu horku pěkně nažhavily a guma, která je kvůli lepšímu tření v kontaktu s lajnou, změkla. Při tahu cca 1,6 tuny najednou Line Grip proklouznul a lajnu přetavil. Letící kus oceli proletěl kolem několika lidí a zastavil se až o záda jednoho z tahajících. Všem pěkně zatrnulo, ale po chvíli se kluk zvednul a odpajdal kus bokem. Během pár minut pro něj přijela záchranka, asi na rentgen, jeho další osud neznám, ale myslim, že bude v pohodě. Po tomhle zážitku už na další napínání nikdo neměl náladu, takže se začalo chodit. Nejdelší lajna měla cca 145 metrů, pak 135 m, 125 m a 100m. Různý lajny, různý průvěsy, spousta srandy a v některejch případech i osobních rekordy. Odpoledne dorazil i Voříšek, což mě potěšilo, protože jsem byl z toho šprechtění a speakování už trochu zmatenej. Večer jsme potom uklidili cajky na byt, vyrazilli na kebab, nakoupili pár piv a jali se rozprávět o novejch projektech a dalších slacklajnovejch plánech. Vzhledem k poněkud přeplněnýmu bytu, kde jsme přebejvali, jsem nakonec jako podložku na spaní zvolil 250 m dlouhou 4 tunovou lajnu, jednak protože bych se jinam nevešel a druhak protože spaní na lajně člověku dodá tu správnou šťávu do novýho dne.
Druhej den ráno potom Faith s Hailey vyrazily napínat hajlajny na Berlínskej bunkr. Je to dobře dostupný místo, kde se daj napnout 2 lajny nad sebou, cca 28 a 42 metrů dlouhý. Aby se člověk dostal k nástupu, musí tam přelízt, nebo oblízt docela vysokej ocelovej plot se zábranama proti přelezení, takže už samotnej přístup k lajně je docela adrenalin. Už od rána bylo zase neskutečný vedro, takže se každej snažil schovat se ve stínu a vylízt, jen když to bylo nezbytně nutný. Spousta lidí přešla dlouhou i krátkou lajnu, expozice tý delší byla solidní, takže přejít ji nebyla úplně sranda, ale přesto po ní pořád někdo ťapal sem a tam. Narozdíl od předešlýho dne, kdy se mi všechny longlajny podařily přejít na onsajt, jsem při prvním přechodu delší hajlajny lapil, takže „jen“ fullman :). Lajna byla trochu přeplá, ale člověk by měl umět chodit po všem, takže žádný výmluvy. Postupně většina borců odjížděla, takže nakonec na bunkru zůstalo jenom tvrdý jádro místňáků, který chodili až do západu slunce. Sundávat obě hajlajny za úplný tmy, s ohledem na vysokej ocelovej plot, byla skoro větší sranda, než samotný chození. Nakonec se to povedlo a my jsme mohli vyrazit na další kebab párty, nakoupit nějaký piva a opět se stáhnout na byt, kde sice nebyl moc velkej chládek, ale lepší než spát venku na ulici, takže nikdo neremcal a večer pěkně plynul. Kvůli odpadlíkům, který nám naznačovali, že by se chtěli po dvou dnech plnejch napínání a slacklajnění aspoň trochu vyspat, se párty posléze přesunula ven na dvorek, z čehož měli sousedi jistojistě radost. Zde se opět prohloubily základy česko-polsko-německo-americkýho slacklajnovýho přátelství, sice jsme potom už moc nemluvili o lajnách, ale i přes jemné jazykové bariéry jsme si všichni krásně rozuměli. :)
V pondělí ráno (nebo spíš pozdě dopoledne) jsme se začali balit na plánovanou wasrlajnu. Místo, který nám ukazoval Christian vypadalo, že je z centra co by kamenem dohodil, ale opak byl pravdou. Než jsme se stihlli nasnídat a vypakovat, byly skoro 3 hodiny odpoledne a cesta k vodě nám metrem a busem zabrala další 2 hoďky. Zajímavej byl taky přístup k jezeru. Nenápadná odbočka z hlavní silnice se postupně začala měnit v totální džungli, šli jsme kolem rozbořenejch továrních hal, přelejzali a podlejzali ploty a asi po 15 minutách konečně dorazili na místo. Nakonec to stálo za to. Parádně čistá, hluboká a relativně teplá voda hned zahnala všechny chmury a během chvilky jsme nad vodou natáhli 3 asi 25 metrový lajny. Každá byla jiná, takže člověk mohl zkoušet co si vymyslel. Po dvou dnech obrovskýho horka nám tohle osvěžení připadalo jako nebeskej dar, takže jsme si ho koukali pořádně užít. Grisha pilně trénoval prdeláče, Janek zkoušel komba co se dalo a ostatní prostě ťapali sem a tam a smáli se od ucha k uchu. Výhoda těchhle kratších vodních lajn je ta, že člověk může do triků dávat všechno a jít až na doraz, takže všichni házeli parádní tlamy a lajničky nás za odměnu, že se hezky snažíme, ozdobovaly pěkně modrejma a krvavejma flekama na kůži. Když začalo zapadat slunce, začalo se s brekem balit. Bylo nám jasný, že tahle jízda pomalu končí, ale ještě nás čekal pěknej večer. Cesta od vody zpátky na bus proběhla už podle jinýho scénáře, protože jsme zjistili, že se na místo dá dostat kromě skrz džungli i normálně po cestě, takže příště zase budem o něco moudřejší :) Po dvou dnech jsme měli kebabu už plný zuby, takže jsme se rozhodli nakoupit ingredience a holky nám pak na bytě upekly (uvařily/usmažily) parádní lasagne. K tomu jsme popili nějaký vínko jako správná buržoazní slackline sekta a při hovorech o smyslu bytí začali upadat do spánku.
Noa další den jsme měli s Voříškem v plánu už jen odjezd domu. Pobalili jsme saky paky, poobjímali se s pozůstavšími, zamávali kapesníkem a jeli si po svejch. Bus nám podle plánu odjížděl ve 3 od Funkturmu, jeli jsme pěkně na čas půl hodiny předem a už to vypadalo, že všechno krásně stihnem. Ale... Samozřejmě nám nezbylo dost eur na nákup lístku, český koruny neberou a směnárna je kdesi 5 stanic metrem daleko předaleko. Hmm. No nakonec nás zachránila prozřetelnost sama ve formě dvou českejch řidičů autobusu, který nám prodali lupeny za korunky, takže jsme nemuseli zůstat jako vyhoštěnci v cizině, který doma nechtěj. Pár hodin jízdy, spánku a člověk se ocitne zpátky v realitě.
Díky všem, který tuhle událost spískali (ačkoliv ani jeden z nich neumí česky :)), člověk samozřejmě moh ušetřit a sedět doma na zadku, ale to by byl smutnej příběh. Koneckonců, kolik srandy si užiješ, tolikrát jsi člověkem, no ne?
Q
all photos by Christian Krr
Blog AnčeKanče
vaše pravidelná dávka emocí :)
Slackline INFO
- výňatek z Hudy INFO magazínu