Slackfest Bišík 2010
Slackline festival Bischofstein 2010 08/08/10
Na tuhle akci se každej člen slacklajnový rodiny těší celej rok. Bišík je totiž výjimečnej. Už dávno se nejedná o víkendovej festival. Muj první rok 3 dny, druhej 5 dní a letos celej tejden – od středy do úterka jsme si užívali pohodu na zámečku Bischofstein a přilehlým okolí. Néé že bysme se flákali. Na programu toho bylo hodně a stihlo se ještě víc. Určitě na něco zapomenu, ale pokusim se popsat průběh akce jak nejlíp dovedu ;)
Ve středu odpoledne jsme s Ančou naložili Ladičku cajkama a vyrazili směr Teplice. Po cestě to užuž vypadalo, že uvaříme motor, ale nakonec se kolona rozjela a my frčeli vstříc novým zítřkům. Oproti jinejm ročníkům jsem do kufru přibalil i svůj nejnovější longlajnovej setup, dostal jsem totiž echo od Matthiase, že kousek od Bišíku je parádní louka, kde by se možná daly napnout nějaký monstra. To mě samozřejmě lákalo, protože jsem si už od Hejnic chtěl zlepšit osobáček, ale vždycky mi něco zhatilo plány. Po příjezdu na Bišík jsem šel pozdravit zarostlýho George, kterýho jsem rok neviděl a kterej tam s příchodem jara zapustil kořeny. Během chvilky dorazila i Peetova parta, která už od úterka lezla na nedalekym Křížáku. Nastínil jsem svoje longlajnový plány, který se setkaly s víceméně pozitivními ohlasy a že jsme lidi mladý a nadšený, tak jsme ještě ten večer vyrazili ten novej plácek omrknout. Samozřejmě byl mnohem dál, než jsem čekal, takže jsme se rychle vrátili k pivu a průzkum nechali na druhej den.
S rozbřeskem dorazil na Bišík i Kolouch, slacklajnovej dědánek, můj odvěkej vzor a v poslední době i hlavní kameraman každý akce. Když jsme na něj udělali smutný voči, svolil se a odvezl nás svojí dodávkou až na místo činu (přičemž cesta to byla docela dobrodružná :)). Po nějaký době se před náma na kopci otevřela krásná podlouhlá louka jako stvořená pro longlajny. Po rychlý obhlídce (a mírný úpravě) terénu jsme vybrali supr smrk na jedný straně a ne až tak supr (trochu shnilej) nesmrk na straně druhý. Ale Kolouch řek, že to vydrží a já mu věřim :) Lajnu jsme zakotvili na max dýlky, kladky jsme natáhli taky na max dýlky, až to skoro vypadalo, že je to všechno moc dlouhý a že lano do druhejch kladek ani nenacpem. Nakonec ale systém vydržel a lajnu jsme v dost lidech na pohodu napli. Lajna Red Dragon je trochu statičtější, než jsem čekal, takže nám v systému zbylo ještě asi 10 metrů kladkostroje, ale zas lepší, než kdyby 2 metry chyběly. Noa mohlo se začít chodit. Já zlehka tušil, co to bude zač, protože jsem už jednou na lajně 200+ stál, ale s krapínek silnějším větrem jsem nepočítal. První pokusy byly spíš seznamovací, vítr si s náma dělal co chtěl, padalo se hned z kraje, ale postupně jsme se dostávali dál a dál. Noa při jednom pokusu jsem najednou pocejtil, že je lajna klidná a že teď je ta chvíle. Ťapal jsem pěkně pomalu a s rozvahou, jak se na dvoukilo sluší a patří a když jsem byl v půlce, tak mě napadlo, že bych moh tu lajnu i dojít. Za půlku jsem se ještě nikdy nedostal a najednou jsem šel a šel a šel a pořád to byla paráda. Postupně se lajna začala zvedat a já se jen modlil, aby zrovna teď nezačalo moc foukat. Čim jsem byl blíž ke konci, tim jsem se dostával do většího transu a při posledních 20 metrech už jsem byl jako ve snu. 5 metrů od konce jsem minul větev, která byla v cestě, domeditoval posledních několik kroků a pak už jen JOOO zařval jak na lesy, čapnul lajnu a seskočil na zem. Veděl jsem, že je to 200+ a že jsem si splnil zase další slacklajnovej cíl. Šťastnej jak blecha jsem odcupital zpátky k bandě a dopřál si oslavnou sonátu od Shpongláků. Po nějaký době jsem to ještě dvakrát zkusil zpátky, ale už to prostě nějak nešlo. Peeto na lajně taky dával hodně dobrý pokusy, hlavně ke konci, kdy došel asi do třetiny (tj. 70 metrů :)) ale bohužel si při jednom zhoupnutí šlápnul na zem a to ho sundalo. Během dopínání pak začalo pršet, takže jsme usoudili, že to sbalíme a další pokusy necháme na příště. Po přeměření nakonec lajna měla 217 metrů a průvěs v půlce cca 2,3 metru při mojí váze 75 kg. To jsou docela slušný parametry, lajna nebyla přepnutá a o to větší jsem měl z osobáčku radost. Mno po několikahodinovejch pokusech a boji s větrem jsme byli pěkně vyčerpaný, takže se šlo brzy spát a druhej den v pátek jsme víceméně jenom odpočívali a napínali lajny na sobotní program. Postupně se začali sjíždět lidi, noví i starý, velký i malí a atmosféra začala získávat tu správnou konzistenci. Nakonec byl každej volnej strom ověšenej lajnama a kdekdo ladil formu na sobotní wetkampf. Samozřejmostí na Bišíku jsou i každovečerní táboráky, kde se sejde celá rodina, popíjí se, opejkaj se buřty a je pohoda.
Sobotní program už tradičně patří závodům, letos stejně jako loni proběhla kvalifikace v podobě asi 12 lajn, každá s úkolem a bodama a člověk střádal a střádal. A když nastřádal dost, postoupil do finále (speedlajn) a bojoval o čest a slávu. Já dost nastřádal, ale vypad jsem hned v prvním kole speedu, takže čest a sláva v jeteli, ale neva, není každej den posvícení. Speed nakonec vyhrál Smolda, druhej byl Voříšek a třetí Daemon, u holek myslim Prcek, Štěpánka a Karolína. Následovala soutěž ve skoku do dálky a hned potom proběhnul Trickline Contest. Závodilo se po gibonovsku, dva borci proti sobě, 3 minuty a ukaž co umíš. Porota pak rozhodne, kdo je lepší a kdo jde dál. Navzdory břichu plnýmu oběda jsem se přihlásil a postupně se probojovával kupředu. Nakonec jsem se po finálním duelu s Prakenem umístil na svojí oblíbený pozici a z celý maškarády si odnes i nějakou tu cenu :) Zbytek dne už jsme se jen váleli, chodili, popíjeli, koupali se, slunili se a tak nějak vůbec dělali všechny ty věci, kvůli kterejm je člověku na světě občas dobře. Večer zase táboráček, klábosení, no však to znáte.
Noa neděle je taky klasika – malej hajlajn na skalním hradě. Říkám malej, protože má jen asi 8 metrů na dýlku, ale pro hodně lidí (stejně tak i pro mě) má velkej význam, protože je to hajlajn první. I letos tam hodně slackerů zažilo svoje poprvé, anebo si aspoň vozkoušeli, co že to ten hajlajn vlastně je. Protože zezhora, když člověk klidně i jen sedí na lajně, to všechno vypadá setsakramentsky jinak než zespoda, nebo z fotky. Smolda má plusový body, protože navzdory svojí nátuře stejně jako každej rok vstal brzy a naběh natáhnout tudle lajnu, bez který by Bišík nebyl kompletní. Paralelní tým se jal napínat další hajlajn – Green Air, kterej tu před 2 rokama poprvý napnuli Němci s Bradenem Mayfieldem (oldschool slackliner a rezident z Yosemit), kterej byl čirou náhodou tou dobou v Čechách a zajel se podívat na Bišík. Green Air má asi 23 m dýlky a krásnou expozici, během dne se tam vystřídali snad všichni přítomný hajlajneři a fesťák tak získal nový pozlátko a šmrnc ve formě poctivý vysoký lajny. Z vršku skal jsme se dívali, jak Němci napínaj přes celý Zrcadlový jezírko ukrutně dlouhej wasrlajn a semtam bylo vidět, jak se někdo pokouší ho přejít. l samotnej Stefan s tim měl velký problémy a zezačátku ušel sotva 30 metrů. Pak nastoupil Matthias a bylo vymalováno. Přešel to onsajt jednim směrem a vytvořil tak novej světovej rekord. K napnutí kluci použili novou dyneemovou lajnu Aeon, na který před nějakou dobou přešli 306 metrů. Je to naprostá slacklajnová lahůdka, sice krapet dražší, ale s normální PES lajnou nesrovnatelná – pevná, lehoučká, nízkoprůtažná a přesto pěkně hladká a pružná. Mno, samozřejmě mi to nedalo, abych tudle wasrlajnu taky nevyzkoušel, spíš tak ze srandy, ale co kdyby. Prvních pár pokusů končilo velmi záhy, ale pak jsem najednou došel někam do půlky a zjistil, že na to možná mam. Zapnul jsem teda svůj longlajnovej mód v hlavě a nechal tělo, aby se s tim vypořádalo. Za brutálního serfingu jsem nakonec doslova urval i tuhle lajnu a naprosto nadplánově si vylepšil další osobáček, tentokrát ve wasru – 123 metrů. Stefan to nakonec po jednom skoro úspěšnym pokusu, kdy spadnul asi 20 m před koncem, přešel taky a zařadil se tak mezi wasrlajnovou smetánku :) Následoval každovečerní oheň, buřtíky se pekly, pivo ubejvalo a veselá nálada přibejvala. Jestli je něco lepšího, než pěkně napnutej longlajn, tak možná tadyty chvíle, kdy člověk sedí v kruhu, čučí do ohně, hlavou se mu honěj vzpomínky na vzácný chvíle a kdesi uvnitř mu pradávnej instinkt říká, že je v bezpečí a že život je vlastně fajn. Festival se v tuhle dobu plynule přechýlil do afterpárty, kde zůstanou jen ty nejvěrnější a zbejvalo už jen domluvit, co teda podniknem zejtra.
Noa vlastně bylo jasno. Kluci z Landcruisingu měli za lubem nějakej hajlajnovej projekt v nedalekejch skalách a pár z nás se k nim vetřelo. Stefan mi řek, že je potřeba na jednu věž vylízt asi šestkovym terénem, na což jsem kejvnul, protože jsem si za celou dobu moc nezalez a tak nějak vůbec mam lezení na písku rád. Což jsem teda ještě netušil, o jaký lezení půjde. Na místo jsme po chvilce dorazili, co nás zaujalo byla divokost a neprostupnost celý lokace. Kdo nevěděl přesně kam jít, těžko by tam trefil. Z jedný strany údolí ukázal Stefan na věž na druhý straně a pravil: Tam je potřeba vylízt. Oka, ale nejdřiv jak se tam dostat? Obejít nevelký údolíčko nám zabralo asi půl hodiny a bylo to plný dobrodružství. Takovou džungli jsem teda dlouho nezažil, jednou jsem se málem propad do komína, když se pode mnou zlomil ztrouchnivělej kmen stromu, přelejzali jsme, přeskakovali jsme, až jsme se teda nakonec dostali k věži. Že na tý skále nikdo přede mnou nestál, že je olezlá lišejníkem a mechem a že na ní není ani kus železa (jistící kruh nebo slaňák) , to mi taky nikdo neřek :) Noale aspoň jsem měl zase o trochu větší zážitek noa na věžičku jsem teda vylez. Obhodit vršek spansetama, přetáhnout lajnu a ukotvit ji na mym stanovišti už pak bylo věcí několika chvil. Zpátky na druhou stranu jsme se pak vydali přes skoro neprostupný dno údolí, cesta asi 50 metrů nám zabrala 10 minut, ale takovejch borůvek, co tam bylo, jsem v životě neviděl, prostě paráda. Jako první jsem potom přešel po lajně tam a zpět, sice byla na muj vkus trochu přepnutá, ale dalo se, takže další os fm do deníčku. Po mě šel Stefan, taky tam a zpět, noa usoudil, že to s napínáním krapet přehnal a lajnu jsme zlehka povolili. Matthias se s lajnou trochu pral, při nejlepším pokusu se mu asi 10 metrů před koncem zapletla odsedka mezi prsty u nohou a lapil. Smůla, ale i to se někdy stává. Voříšek se po chvilce nechal vyhecovat a podrtil lajnu tam i zpět, čimž si zlepšil osobáček. Peeto s naraženou rukou dal taky pokus, ale bylo vidět, že ho bolest nepustí. Škoda, lajna to byla pěkná, ale takovejch ještě bude. Po dalších pár přechodech jsme to pomalu začali balit, tzn. znova se dostat na věžičku, zrušit kotvení a slanit bez slaňáku do údolí. Když jsme se pak údolíčkem znova vyštrachali zpátky nahoru, kluci měli pusy celý modrý od borůvek, takže název lajny byl jasnej – Borůvková džungle, dýlka cca 30-35 metrů a vejška tak 15. Po cestě zpátky jsme rozjímali nad krásama českejch luhů a hájů a čim dál tim víc jsme se těšili na pivko. Večer pak proběh klasicky u ohně, kde jsme dopalovali poslední dřevo, dopíjeli poslední pivo a dopejkali zbytky proviantu. K půlnoci nás pak navštívil strejda deštíček, kterej nám dal jasně najevo, že fesťák je definitivně u konce.
Noa ráno už nám jen zbejvalo za neustávajícího slejváku zabalit saky paky, rozloučit se se zbylým osazenstvem, zamávat skalám, lesům, jezírku i zámečku a vyrazit zase zpátky do civilizace. Tejden na Bišíku utek jako voda a zbyly zas jen fotky a vzpomínky. Vzpomínky, který člověku přijdou vhod za chladnejch zimních večerů a díky kterejm se už od teď každej těší na další ročník tohodle krásnýho setkání. Tak zase příště...
Q
all photos by Marek Smolka
Blog AnčeKanče
vaše pravidelná dávka emocí :)
Slackline INFO
- výňatek z Hudy INFO magazínu