Lublin

Urban Highline Festival Lublin 2010

Začátkem druhý půlky srpna proběhla v Polsku další letošní slackline akce.. O organizaci se tenhle rok, stejně jako vloni, postaral Janek Galek, společně se svojí partičkou Amíků. Od města vyfasoval nějakej ten peníz, takže mohl na festival (Lublin je daleko na východě, skoro až u hranic s Ukrajinou) pozvat i pár lidí z široka daleka a já měl to štěstí, že jsem byl jednim z nich. Vedle mě byly na fest pozvaný takový hvězdy, jako Berhard Witz ze Švýcarska nebo Jerry Miszewski ze slunný Kalifornie. Abych se mezi cizejma nenudil, tak jsem si do příručního zavazadla přibalil ještě jednoho Voříška z Čech, takže sranda byla zaručená. Na cestu jsme se vydali už ve středu ráno, původně plánovanejch 12 hodin jízdy se nečekaně protáhlo na 14, takže jsme na místo destinace dorazili posledním vlakem až kolem půlnoci. Jaký bylo naše překvapení, když nám Janek oznámil, že hvězdy našeho formátu nebudou spát v kempu ve stanu, ale místo toho nás rovnou zaved do luxusního hotelu a obdaroval nás klíčkama od pokoje. Takovejhle přepych na slacklajnový akci? No proč ne, člověk by si na to docela zvyknul.. Holt dotace od města jsou dotace od města a Janek moc dobře ví, jak s nima naložit :)

Druhej den ráno jsme se pěkně dosyta nasnídali (švédský stoly v rámci ubytování) a zvolna vyrazili do terénu. Janek a jeho kumpáni už od rána napínali hajlajny, na kterejch měla proběhnout celodenní produkce. Konkrétně šlo o dvě lajny na náměstí, vedoucí přímo z oken radnice do okolních budov a jednu lajnu kostelní, s hodně slušnou expozicí. Ty dvě radniční byly připravený už z předešlýho dne, takže po lehký rozcvičce na triklajnách jsme se spolu s dalším osazenstvem (tvořeným z valný většiny Polákama a Němcema, který jsme s Voříškem poznali v Berlíně) mohli vydat do centra a předvýst turistům nějaký to provazochodectví. Kratší lajna měla cca 20 m, delší 35, obě přibližně v 10 metrový vejšce. Vzhledem k velkýmu množství lidí se na lajny tvořily slušný fronty, ale mezičas jsme využívali ke klábosení a ke zlepšování mezinárodních vztahů. Já jsem se ten den postupně dostal na všechny lajny, dvacítka byla trochu volnější, parádně natažená třicka po zmoknutí taky trochu ztěžkla, ale dala se, takže do deníčku přibyly dva krásný nový osfm. Za pochození byl člověk navíc odměněnej bujarým potleskem zespodu, takže cirkusácký nátury byly určitě v sedmym nebi. Odpoledne jsme se vydali i na kostelní hajlajnu, která vedla z věže na věž. Dýlka týhle lajny byla „jen“ 25 metrů, ale rozhodně nebyla zadarmo, cca 1 m vejškovej rozdíl kotvení a hlavně výhled na celý město zaručil tutovej adrenalinovej zážitek. Nicméně další osfm byl v kapse a po zbytek dne už jsme si jen užívali pěknej slunečnej den v městě s hezkým historickým centrem. Na závěr dne jsem ještě přešel nejdelší lajnu ve swami-beltu, pro mě osobně to byla velká výzva a taky hodně velká zkušenost. Přejít lajnu v sedáku je jedna věc, ale když má člověk kolem pasu jenom kus lajny, tak se mu sakra nechce padat a na stylu chůze je to znát. Cejtil jsem se, jako bych byl na hajlajně poprvý, do půlky lajny jsem bojoval jak lev, ale pak se mi podařilo se zklidnit a zbytek cesty + zpáteční jsem si už docela užil. Docela zajímavý, pořád to byla stejná lajna, stejnej Kwjeták, ale jakmile člověk začne přemejšlet stylem – nesmim spadnout, nesmim spadnout – tak má zaděláno na vážný problémy :) Mno večer jsme vyrazili na pořádný jídlo a pomalu se přesunuli do hotýlku. Sprška, pivko a pokec s kámošema a člověk moh jít na kutě.

V pátek byly na programu longlajnový závody, na který jsem se fakt těšil, mam poslední dobou docela nachozeno, ale byl jsem hlavně zvědavej na ostatní borce. Jerry, Lukas a Mich patří ke světový špičce, takže jsem se těšil, co předvedou. Drobný organizační problémy se postupně vyřešily a my se přesunuli na plácek zarostlejch fotbalovejch hřišť, kde jediný možný kotvení představovaly starý a lehce pofidérní ocelový příhradový věžičky. Místo plánovanýho dvoukila jsme nakonec natáhli 183 m pro soutěž (4 tunová lajna od slackpro, docela těžká sranda, ale zase o to větší to byla výzva) a další dvě stovky (threaded tubular – provlečenej dutej popruh, což je klasická lajna z Yosemit a Jerryho novej materiál Vectran – úžasně lehká a statická 6 tunová lajna, i těch 100 metrů se dalo přeběhnout skoro jako speedlajn a v půlce si dal Jerry surfíček jako nic). Největší pozornost všech byla soutředěná kolem stoosmdesátky, bohužel hodně silnej celodenní vítr proměnil longline session s prachsprostou loterii. Výjimku tvořil Lukas, kterej asi vlastní amulet pro ovládání počasí, protože při jeho prvním pokusu, kdy poslal lajnu tam a zpět a přidal ještě nějaký triky navrch, se lajna skoro ani nehla. Po něm přešel lajnu Anatolij, tam a skoro i zpět, což pro něj byl novej osobáček. Jerryho přechod, kterej následoval, doteď nechápu, po prvním nepodařeným pokusu se kousnul a v neuvěřitelnym větru, kdy lajna skákala nahoru a dolu jako blázen, se mu podařilo přejít celou štreku tam, a zpět do 7/8, přičemž mu tahle cesta zabrala celkem asi půl hodiny. Neuvěřitelný.. Moje pokusy končily záhy, nějak jsem se ten den nepohod s větrem a po necelejch 50 metrech mě lajna vždycky nemilosrdně sklepla. Nicméně když jsem pak viděl Janka, kterej k večeru v lepšících se podmínkách lajnu přešel os tam a skoro zpět, tak mě napadlo to zkusit jinak. Místo pokusů z kraje jsem dokráčel do půlky, čapnul lajnu a nastoupil tam. Podařilo se mi dojít až do konce, což mi udělalo radost a najednou jsem pocejtil novou motivaci lajnu přejít, teď už čistě mimo soutěž. K večeru jsem ji v posledním pokusu, bez větru a napohodu konečně přešel a mohl si odškrtnout v seznamu další splněnou položku. Večer zase dlabanec ve městě, kolem 10 večer měl potom Janek ještě vystoupení na kostelní hajlajně, v rámci veřejnýho předčítání knihy o starodávným provazochodnci z Lublinu. Podle toho, jak bojoval, to asi nebyla žádná sranda, přejít noční hajlajn, ve velkým tlaku a v záři reflektorů, který mu ne zrovna kamarádsky svítily přímo do obličeje. Ale Janek je profík a úkol zvládnul bezchybně. Večer klasickej čilaut na hotelovym pokoji, prostě paráda největší a my si na ten luxus začali pomalu zvykat.

Sobota patřila závodům v trickline, kam se přihlásilo 15 borců a 3 holky. Zajímavý bylo, že jsme měli k dispozici 3 lajny, každá jiná – muj oblíbenej protaženej duťák, jiblajna a trikovka od slackline tools. Po pozvolnym zahřátí se rozlosovaly skupinky a závody, který byly koncipovaný i jako exhibice pro kolemjdoucí turisty, mohly začít. Já se taky zúčastnil, sice bez větších ambic na umístění, ale sranda přece musí bejt none? Bylo zajímavý sledovat různý styly borců, který na lajně předváděli svoje nejlepší kousky. Lukasovy salta, Jankovy dokonale provedený prdeláče, Jerryho hard surfing, to všechno nás nutilo kroutit hlavou a slibovat si, že do příště musíme na svojí technice ještě hodně zapracovat. Pěkným překvapením byla taky úroveň domacích Poláků, směle konkurovali zkušenějším lajnerům z Německa a okolí. Já jsem postoupil z kvalifikace do semifinále, kde jsem ke svýmu nemilýmu překvapení vylosoval Lukase Irmlera. Bylo mi jasný, že dál se nemam šanci dostat (závody byly ve stylu Contest, kde postupuje jenom jeden), ale předved jsem, co bylo v mejch silách. Nakonec porota překvapivě usoudila, že jsme byli stejně dobrý a do finále nás poslala oba dva. Ufff, tak to bylo o fous :) Noa ve finále už jel každej sám za sebe, pár minut a člověk musel použít všechny lajny, takže se to spíš podobalo hektickýmu pobíhání sem a tam a přemejšlení, co z triků člověk ještě nepředved, aby si zachoval trochu originality. Suma sumárum, nakonec jsem se umístil na celkovým 3. místě, druhej byl Lukas a zaslouženě vyhrál Janek, kterej má v hlavě asi nějaký nepěkný věci, protože jinak si jeho šílený triky nedokážu vysvětlit. Závod holek se kvůli pokročilý hodině musel přesunout na neděli, po setmění jsme se ještě přesunuli na kostelní hajlajnu, kde se díky osvětlení dalo ještě pěkně pochodit. Voříšek tam zvládnul ještě pozvednout jméno českýho hajlajningu mezi ostatníma borcema, když si svým stylem – Jééé hele támhle je půlka, tak já si tam dřepnu – pěkně užil výhled na noční východopolský město. Po návratu do hotelu jsme decentně oslavili poslední noc v takovym přepychu a zmožený po několika dnech lajnění rychle odpluli do krajiny snů.

Neděle odstartovala závodem holek, kterej překvapivě vyhrála Faith, druhá skončila Magda a bronz zbyl na Karolinu. Hezky se na to koukalo, některý triky co předvedla Faith jsem taky úplně nepochopil. Po závodech někdo odešel ještě rychle pochodit hajlajny, pár lidí zůstalo u trikovek a snažili se vydat ze sebe ještě ten poslední zbytek šťávy, co po festivalu zbyl. My s Voříškem jsme věděli, že nám v 6 jede vlak nach Hause, takže jsme nevymejšleli moc velký plány a skákali o 106. Postupně se ale muselo všechno balit a my se začali kvapně loučit. Hektickej přesun na nádraží a jen taktak jsme stihli vlak, kupodivu v neděli večer totálně narvanej lidma, který z nějakýho důvodu taky chtěli někam jet. Ve Varšavě jsme pak přestoupili na ten náš česko-polskej, vybrali si poloprázdný kupé a už jsme se těšili, jak se krásně vzbudíme v Praze. Vzbudili jsme se ale už v Ostravě, kde nám paní průvodčí ve 4 ráno oznámila, že vagon, ve kterým sedíme, se odpojuje a jede do Bratislavy. Takže opět kvapnej přesun, hodinku čekání na další vlak jsme si na nádraží zkrátili blbnutím na jiblajně, kterou jsem vyhrál v contestu a potom jsme se už konečně dostali do správnýho vlaku a do Prahy.

Celkem teda asi 1700 kiláků, který jsme kvůli festivalu museli urazit, rozhodně stálo za to. Jednak jsme měli placenou jízdenku a druhak jsme si díky tomu s Voříškem užili několik dní absolutní pohody, potkali spoustu starejch známejch, seznámili se s kupou novejch, pochodili jsme parádní hajlajny, longlajny i trikovky a tak nějak vůbec, dle mýho názoru jsme smysluplně využili čas, kterej o prázdninách sice nikdo nepočítá, ale ve škole a v práci se k němu každej rád v myšlenkách vrací. Klasicky díky všem, co tuhle akci spískali, díky Voříškovi, že se mnou jel (aby ne, když to měl skoro zadarmo :)) a díky i ostatním, který pojedou za rok taky. Protože českej píseček je sice hezkej, ale teprve ten, kdo se podívá do světa má možnost porovnat a ocenit skutečný nádhery naší domoviny.. :)

Tož slacklajn hajl Q

all photos by Jordan Tybon

Nákupní košík

0 Kč

Obchodní podmínky, Kontakt

Blog AnčeKanče

vaše pravidelná dávka emocí :)

Slackline INFO

- výňatek z Hudy INFO magazínu